Klíčová slova	Cíle

V období po skončení 2. světové války - v druhé polovině 40. let a v 50. letech - se sice jak ve Spojených státech, tak v Evropě v moderním umění radikálně prosadila abstraktní tvorba, zejména abstraktní expresionismus a informel, nicméně řada významných umělců upřednostňovala předmětné a figurativní alternativy. Nutno však zdůraznit, že tito představitelé vskutku moderního umění byli většinou stejně nekompromisní jako jejich abstraktní protějšky, že neusilovali ani o návrat k tradici, ani opakování již objeveného. Už před válkou se oba proudy vzájemně inspirovaly a zkušenosti i objevy tvůrců jednoho proudu se stávaly sdíleným poznáním druhého. Moderní umění si tedy ještě v prvních dvou desetiletích poválečné éry zachovávalo určitou bipolaritu, třebaže nástup abstrakce byl v té době opravdu impozantní.

Příkladem složitého, hluboce osobně, až tragicky prožívaného sváru mezi bezpředmětností a předmětností je osobnost francouzského malíře ruského původu Nicolase de Staël ( 1914 Sankt Peterburg - 1955 Antibes ). Původem ze šlechtické rodiny spjaté s carským dvorem a donucené po revoluci emigrovat, krátce příslušník Cizinecké legie, Légerův žák a výrazná postava abstraktní vlny Pařížské školy maloval - často v silných vrstvách barvy nanášené nožem - od začátku čtyřicátých let abstraktní obrazy, kterými se představil pařížské veřejnosti na společné výstavě abstraktních umělců v r. 1944. Po relativně krátký zbytek života ukončeného sebevraždou - motivovanou údajně i nespokojeností mimořádně úspěšného malíře s dosaženou úrovní kompromisu mezi bezpředmětností a předmětností, o nějž poslední roky usiloval - se umělec pohyboval na tenké hranici mezi abstraktním a předmětným malířstvím, kterou překračoval oběma směry se zřetelnou tendencí k nalezení svébytné syntézy. Toto jeho úsilí dobře ilustruje série poloabstraktních kompozic založených na pozorování hry fotbalistů oblečených do barevných dresů stejně jako hry hudebníků.

Hra pohybů a barev se proměňuje v dynamickou a barevnou strukturu abstraktního obrazu.

Rovněž umělcova poslední díla vytvořená během ozdravných pobytů na mořském pobřeží, např. obdivuhodné abstraktně předmětné krajiny inspirované jihofrancouzskými a sicilskými plážemi, dokazují že malířovo hledání mělo mít své pokračování. Posmrtná pařížská retrospektiva v r. 1956 přesvědčivě ukázala, že s Nicolasem de Staël odešel jeden z nejtalentovanějších abstraktních umělců, jehož dílo zároveň zosobňovalo možnosti nalézání předmětných alternativ.

Jiným, všeobecně známým příkladem umělce nabízejícího alternativy je Pablo Picasso. Jeho malířské dílo 5O. let se sice pohybovalo v koridorech figurace, nicméně už jeho předchozí litografické hříčky se zjednodušováním a důsledným abstrahováním např. postavy býka z r. 1945 - 1946.

naznačovaly, že půjde o tradiční figurativní náměty - zátiší, akt, portrét i autoportrét - nahlížené spektrem abstrakce ovlivněné zkušeností kubismu. Navíc se v Picassově díle této doby výrazně prosazuje pro umělce nikoli neznámý, nicméně v dané intenzitě a množství nevídaný fenomén citace. Malíř tlumočí kubisticko-abstraktním jazykem slavná díla nejodvážnějších figuralistů minulosti: po Matissem inspirované Radosti ze života ( Pastorále ) z r. 1946 následují v 50. a 60. letech obrazy a obrazové série: Portrét malíře podle El Greka ( 1950 ), Dívky na břehu Seiny podle Courbeta (1950), Alžírské ženy podle Delacroixe (1955), Las Meninas podle Velázqueze (1957),

Snídaně v trávě podle Maneta (196O - 62),

Únos Sabinek podle Davida (1962) a variace na Rembrandta ( od r. 1963 ), zejména na téma Rembrandt a Saskia - malíř a jeho model.

Picassovy pozdní námětové citace a zároveň formové autocitace jakoby předjímaly postmoderní filozofii a estetiku poslední čtvrtiny 20 století.

Pravděpodobně nejvýznamnější postavou malířské figurace se vedle nestárnoucího Picassa stal Francis Bacon. Zatímco Picassa lze přirovnat ke svorníku spojujícímu předválečnou a poválečnou etapu vývoje moderního umění 2O. století, Bacon - poučený Picassem i expresionisty - razí cestu řadě „neorealistických“ ( tento pojem běžně užívaný např. u italské filmové tvorby 50. let nelze beze zbytku aplikovat na ostatní umělecké druhy ) tendencí a do jisté míry předjímá neoexpresionismus období postmoderny ( např. tzv. Nové divoké - viz kap. 10 ).

Poválečné období sebou přineslo i výrazný nástup sochařství, které už svou podstatou bylo povoláno k tomu, aby nově artikulovalo problém figurace, aniž by slevilo z vysokých měřítek nastavených v této oblasti v předešlé polovině století Brancusim, Picassem, Archipenkem, Boccionim, Lipchitzem, Zadkinem, Tatlinem, Gabem, Pevsnerem aj. Právě sochařství nabídlo modernímu umění zejména v dílech největších osobností Moora a Giacomettiho srovnatelné figurativní alternativy jak předválečného sochařství, tak poválečného malířství. Mnozí přední sochaři nebo malíři věnující se i sochařské tvorbě zároveň úspěšně propojovali abstraktní a figurativní přístupy a nabízeli tudíž další alternativy figurace i abstrakce a jejich syntézy. Názorným dokladem těchto možností je tvorba dvou myšlenkově spřízněných sochařů a tvůrců monumentálních děl Henryho Moora a Barbary Hepworthové ( 1903 - 1975 ). Zatímco Moorova díla patří k vrcholům poválečné figurace, opřené však o lekci předválečného abstraktního, zejména surrealistického sochařství, i archaických a „primárních“ ( dříve problematicky označovaných jako primitivní ) kultur, vydala se Hepworthová opačným směrem a stala se nejvýznamnější představitelkou sochařské abstrakce s náznaky a prvky organických tvarů. Dílo této křehké ženy a tvůrkyně monumentálních a na fyzický výkon náročných děl nepostrádá inspiraci „přírodními“ tvary archaických megalitů, v jejichž blízkosti žila od r. 1939, kdy se přestěhovala do St.Ives v Cornwalu, až do své tragické smrti při požáru v ateliéru. Jak pro figuraci, tak zejména pro abstrakci byla podnětná Picassova sochařská díla z druhé poloviny 50. a začátku 60. let: plastiky ze dřeva, bronzu a vykrajovaného polychromovaného plechu.

b

Čelní představitelé a díla jsou uvedeni v následujících kapitolách.