|
||
Salvador Dalí ( 1904 Figueras - 1989 Figueras )
Španělský malíř, sochař, designér a tvůrce experimentálních filmů.
Již za studia na madridské Akademii, které se neobešlo bez problémů a konfliktů, samostatně vystavoval v Barceloně a otevřel si tak cestu do uměleckých kruhů, která vyvrcholila v r. 1929 jeho vstupem do řad surrealistů. Tehdy už rovněž samostatně vystavoval v Paříži a úvod ke katalogu výstavy mu nenapsal nikdo menší než André Breton.
Dalí, považovaný díky své neobyčejně bohaté imaginaci a invenci za bytostného surrealistu, uplatňoval osobitým způsobem ve svém díle myšlenku automatického psaní, resp. tvorby, a to ve své „paranoicko-kritické“ metodě. Spočívala ve svébytné kombinaci ( svého druhu dvojexpozici ) snů a skutečnosti v dílech, jejichž jednotlivé tvary mohly být interpretovány např. jako krajinná partie ( významnou úlohu hrálo z tohoto hlediska Dalího oblíbené pobřeží u Cadaqués ) a část lidského těla.
Charakteristickým dílem „dvojího vidění“ je Neviditelný muž z r. 1929 a zajímavou hříčkou Paranoická tvář - přetvořená pohlednice ( kterou dostal umělec od Picassa ) z r. 1935.
Umělcova fantazie vytvářela obrazy, které neměly obdoby: lidské postavy - skříně s otevřenými zásuvkami ( nevědomí ), žirafy s hořícími krky apod. Snad nejznámější je obraz Trvání paměti z r. 1931, v němž visící měkké hodinky přehozené přes suchou větev nebo různé anorganické i organické útvary zrušily hranice mezi pevným a tekutým látkovým skupenstvím.
Sám Dalí vysvětloval tuto představu zkušeností náruživého jedlíka Camembertu. Dalího fantazie, zejména erotické, byly natolik nezvyklé, že je mnozí současníci považovali za výplod choré mysli megalomana. Umělec tyto a podobné výpady ironicky glosoval: „jediný rozdíl mezi mnou a šílencem je, že já nejsem šílený“.
Mezi díla, která umělec charakterizoval jako „materializaci konkrétní iracionality“ patří obraz s názvem Měkká konstrukce s vařenými fazolemi a podtitulem Předtucha občanské války, vlastně jedna z mála politických alegorií, která o rok předešla Picassovu Guerniku. Dalí byl ovšem veskrze kontroverzní osobnost, což se mj. projevovalo ve vztahu jednak k básníku Lorkovi, jednak ke generálu Frankovi.
Umělec nešokoval pouze veřejnost, ale připravoval i nemilá překvapení surrealistům. André Breton, vytrvalý sektář, který nejdříve Dalího považoval za surrealistu par excellence a beze zbytku, se nakonec přičinil o jeho exkomunikaci a odchod z hnutí. Bretonovým zásadám odporovala zejména Dalího úspěšná snaha provozovat umění jako velký byznys, a proto z jeho jména vytvořil španělský anagram „Avida Dollars“ znamenající lačný dolarů, resp. pěnězchtivý.
Dalí pronikl téměř do všech oblastí výtvarného umění, včetně užitého umění a designu ( navíc byl sám sobě vizážistou a vlastní sebereklamu a sebepropagaci posiloval svého druhu provokativním autodesignem ). Patří k umělcům, které neodstrašoval ani kýč, naopak jej využívali a experimentovali s ním.
Významně zasáhl po boku režiséra Luise Buñuela rovněž do oblasti experimentálního filmu: první surrealistická filmová díla Andaluský pes z r. 1929 a Zlatý věk z r. 1930.
Ve Figuerasu, městě kde se narodil i zemřel, vytvořil z věžovitého domu, kde žil se svou ženou a celoživotní múzou Galou a kde je také pochován, jedno z nejoriginálnějších muzeí jedné osobnosti.