|
|||
Francis Bacon ( 1909 Dublin - 1992 Madrid )
Britský malíř, vzdálený potomek anglického filozofa a státníka téhož jména, po nelehkém dětství se ve dvaceti letech začal živit v Londýně navrhováním nábytku a bytových textilií. Koncem 2O. a počátkem 3O. let také krátce kreslil, maloval a vystavoval, později však uměleckou činnost téměř pověsil na hřebík ( některé obrazy dokonce zničil ) a věnoval se různým bizarním zaměstnáním, provozoval např. nedovolené kasino.
K malbě se vrátil během války a deformované, odlidštěné postavy jeho pláten vystavených rok po skončení války vyvolaly rozruch mezi publikem i odborníky. Ostatně sám malíř jako by přispíval k legendě, která se vytvářela kolem jeho promiskuitní homosexuality, pití a hráčství. Jakkoli rozporuplné byly společenské reakce na jeho život a dílo, nakonec musel být uznán za jednoho z předních tvůrců moderního umění. Tuto skutečnost dokumentovaly retrospektivní výstavy v londýnské Tate Gallery v r. 1962 a 1985, následované výstavami v dalších metropolích.
V mládí jej inspiroval Picasso, s kterým také sdílel celoživotní obdiv k Velázquezovi. Chtěl - jak se vyjádřil - malovat jako Velázquez a zároveň dávat svým obrazům „strukturu hroší kůže“.
Variace na Portrét papeže Inocence X. z 50. let jistě patří k Baconovým nejvýznamnějším dílům.
Inspirace španělským klasikem se zde propojuje s analytickým obdivem k Ejzenštejnovu filmovému veledílu Křižník Potěmkin ( kočárková scéna na schodech ). Malíř se rovněž v dalších dílech obracel na fotografii i film a do jisté míry tak předjímal obdobné trendy konce 20. století. Baconovo převážně figurativní dílo sice nemělo přímé následovníky, nicméně budilo respekt jak u jeho abstraktních současníků i stoupenců popartu a tzv. nového realismu, tak u pozdějších neoexpresionistů i nositelů postmoderních tendencí.
Do irského Dublinu, Baconova rodného města, se po malířově smrti dostalo zařízení jeho londýnského ateliéru.