|
||
Rovněž figurativní umění první poloviny dvacátého století zahrnuje širokou škálu směrů, skupin a škol. Ostatně již uvedený fauvismus a expresionismus ( viz kap. 1 ) bychom mohli začlenit do širokého proudu figurativní tvorby dvacátého století, nicméně za smysluplné pokládáme používání této charakteristiky pro etapu výtvarného umění, kdy se figurace i abstrakce vyvíjejí vedle sebe, případně ve vzájemném střetávání či symbióze.
Figurativní i abstraktní umění mohou koneckonců pramenit ze společných zdrojů, jak dokládá výmluvný příklad expresionismu, v jehož druhé fázi ( Der blaue Reiter ) má počátky Kandinského abstrakce a který dlouhodobě ovlivňoval expresívně laděnou figurativní malbu i plastiku a na nějž v radikálně změněných podmínkách nepřímo navazovala i neoexpresionistická a postmoderní tvorba druhé poloviny století ( viz kap. 8 a 10 ).
Figurativní umění, alternativně a přesněji označované jako předmětné ( figura, příp. lidská postava je sice převažujícím, nikoli však výlučným námětem této tvorby ) nebo běžně a méně přesně jako zobrazující, je sice ve srovnání s abstraktním uměním méně odolné vůči tradicím, nicméně se vyznačuje bohatou škálou výrazových prostředků a stylů schopných výtvarným jazykem tlumočit výraz (expresi) i empatii (vcítění) za pomoci deformace tvaru, osamostatnění linie a barvy, užití netradičních a mnohoznačných symbolů i posunů významových rovin. Příznačné jsou odkazy na imanentní ( vnitřní a vzájemně se podmiňující ) vývoj umění a neoklasicistické návraty k tradicím.
Figurativní prostředky využívají i samou svou podstatou nezobrazující směry, jako např. pittura metafisica a surrealismus ( viz kap. 3 ).
Nepřímým pokračováním figurativního proudu v 2. polovině 20 stol. byl vedle neoexpresionismu magický realismus a neofigurace ( viz kap. 8 ).
K nejznámějším projevům meziválečné figurativní tvorby patřila německá Neue Sachlichkeit ( Nová věcnost ), většinová část francouzské École de Paris zahrnující několik cizinců žijících a tvořících v metropoli na Seině ( Chagall, Modigliani, Soutine aj. ) a nikoli na posledním místě mexické muralisty ( tvůrce murálií, nástěnných maleb: Orozco, Rivera, Siqueiros ).
Ve volné souvislosti s figurativními proudy malířství a sochařství dvacátého století lze traktovat rovněž určitou etapu díla tak všestranných a nejednoznačně zařaditelných umělců, jakými byli Picasso ( který inicioval, avšak vzápětí překračoval a opouštěl jednotlivé směry ) a Giacometti, osobnosti vyznačující milníky umělecké cesty výtvarné tvorby celého dvacátého století.
Čelní představitelé a díla jsou uvedeni v následujících kapitolách.