|
||
Kazimir Malevič (1878 Kyjev - 1935 Leningrad )
Nejvýznamnější představitel ruské avantgardy spolupracující zpočátku s tzv. rayonisty ( rus. lučisty: od slova paprsek ) Gončarovou a Larionovem, jejichž tvorba z let 1912 - 1913 představovala svébytně ruskou, abstraktní či poloabstraktní variantu kubofuturismu.
Malevičova tvorba vyrovnávající se s kubismem a futurismem vyústila v souladu s jeho snahou „osvobodit umění od břemene předmětu“ v r. 1913 v první nepředmětnou scénografii pro futuristickou operu Vítězství nad sluncem uváděnou divadlem st.petersburského lunaparku.
V následujících letech vznikají Malevičovy radikálně geometrizující a puristicky abstraktní suprematistické kompozice, mezi nimi věhlasný Černý čtverec na bílém pozadí vystavený v r. 1915 ve Sankt Peterburgu. Malevičův programový manifest doprovázející tuto „0,10: poslední futuristickou výstavu“, později rozšířený a upravený na teoretický spis byl vydán pod názvem Od kubismu a futurismu k suprematismu: nový realismus v malířství proklamuje supremaci, svrchovanost čisté formy ( odtud název Malevičovy geometrické abstrakce ) a razí cestu bezpředmětnému umění.
Tvorbu suprematistických kompozic završuje v r. 1918 sérií pláten označovaných jako „bílá na bílé“ ( bílý čtverec na bílém pozadí ), svého druhu přísných, čistých, destilovaných „posledních“ obrazů, a poté vyhlašuje konec suprematismu. Na pozvání Marca Chagalla odchází na uměleckou školu do Vitebska, kde se - stejně jako v letech 1922 - 1927 v petrohradském uměleckém institutu - věnuje výchově mladých umělců.
Koncem dvacátých let se Malevič vrací k figurativní tvorbě, která se však netěší přízni oficiálních míst, když jeho předchozí celoživotní dílo je doma napadáno, zesměšňováno a umlčováno. V intelektuálních a uměleckých kruzích představuje i nadále až do konce života autoritu předního avantgardního umělce a novátora. Jeho dílo výrazně a trvale ovlivňovalo západoevropské, středoevropské i americké umění a také v současnosti prožívá svůj „revival“.