|
||
Pablo Picasso ( 1881 Malaga - 1973 Mougins u Cannes )
Picassovo kubistické období (viz kap.2) bylo na přelomu 20. a 30. let vystřídáno dalším experimentováním.
Ještě před koncem války navštívil malíř spolu s Jeanem Cocteau Itálii, a to v souvislosti s přípravou návrhů na kostýmy a scénu pro inscenaci jednoho z baletních představení Ďagilevova souboru. Spolupráce se slavným souborem klasického baletu měla pro Picassa osobní důsledky, neboť se zamiloval a následující rok oženil s tanečnicí Olgou, matkou jeho syna Paola, opustil prostředí bohémy a přestěhoval se do mondénní pařížské čtvrti. Od této chvíle bude do umělcova díla, zejména do jeho figurativní tvorby, vstupovat patrně intenzivněji než v předchozích letech intimní sféra s jejími iluzemi a zklamáními, okamžiky pohody a neklidu, radosti a skepse.
Rodinný život a inspirace antickým sochařstvím, jež poznal v muzeích Říma a Neapole, se promítly do Picassova malířského neoklasicismu první poloviny dvacátých let, jehož zřetelným výrazem je obraz Matka a dítě (1921). Malíř v několika málo následujících letech udržoval užší styky s Bretonovým surrealismem, což není překvapivé ani vzhledem k obdobným afinitám surrealistů k De Chiricovi, rovněž neoklasicisujícímu malíři, avšak jiného typu.
Už v polovině dvacátých let signalizuje obraz Tři tanečnice (1925) další změnu stylu, tentokrát ve prospěch až násilného i zoufalého výrazu ( v konkrétním případě tohoto obrazu je pokládán za do jisté míry osobně motivovanou perzifláž klasického baletu ), divoké a útočné exprese, která se na jedné straně objevuje v malířových zápasech zvířat a bájných bytostí, v Minotaurech i koridách a vrcholí v druhé polovině třicátých let Guernikou, a která se na druhé straně ozývá i v některých dílech závěrečných let Picassovy tvorby a dlouhodobě předjímá neoexpresionismus.
Ve třicátých letech pokračuje Picassova inspirace helénistickým sochařstvím i antickým vázovým malířstvím, antickou mytologií a divadlem. Neustálé návraty k neoklasicismu jsou doprovázeny variacemi na figurální kompoziční schémata velkých tvůrců minulosti ( Poussin, Ingres, ve čtyřicátých letech zejména Velázques ), což mj. souvisí s Picassovým takřka obsedantním cyklem „malíř a jeho model“ zahájeným stejnojmenným dílem z r. 1928.
V roce 1937 vzniká monumentální Guernica připomínající vybombardování stejnojmenného baskického města dne 26. dubna 1937 během občanské války ve Španělsku. Brutalita válečného násilí je vyjádřena trojúhelníkovou kompozicí ržajícího raněného koně s umírajícím vojákem a trpící ženou, která připomíná hlavní oltář s postranními křídly: na pravém žena padající s hořícího domu, na levém býk stojící nad ženou s dítětem. Dílo je zároveň syntézou motivů propracovávaných v cyklech předchozích let.
Picassovo sochařské dílo kulminující během války a v několika letech po jejím skončení se vyznačovalo velkým formovým a stylovým rozpětím od figurálních skulptur typu Muž s beránkem (1943) - citující antické i raně křesťanské téma - až po „objet trouvé“: Lebka býka (1942), sestavená ze sedla a řídítek jízdního kola. Na začátku padesátých let k nim přibudou asambláže Děvčátko se švihadlem (1950), Koza (1950) a Pavián s mládětem (1951).