Cíle

Picassův bonmot „nehledám, nalézám“ můžeme použít jako moto postmoderní situace, která charakterizuje poslední čtvrtletí 2O. století a do značné míry i začátek nového milénia. S tím ovšem, že vzájemný vztah „hledání“ a „nalézání“ není ani zdaleka přímočarý nebo kauzální, že spíš představuje mallarméovské dilema vrhu kostek, který nikdy nevyloučí náhodu. Cesty hledajících a nalézajících se navzájem prolínají a setkávají na křižovatkách často náhodných objevů, které inspirují objevitele k novému hledání.

Sám pojem postmodernismu přiznává svou logickou vázanost na modernismus ( resp. moderní umění, architekturu, filozofii apod. ): podle Charlese Jenckse, teoretika architektury, autora knihy Jazyk postmoderní architektury ( 1975 ), který se zasloužil o rozšíření pojmu do všech oblastí kultury, je postmodernismus „v podstatě eklektickou směsicí jakékoli tradice s tím, co mu bezprostředně předcházelo", zároveň pokračováním i překračováním modernismu ( Ch. Jencks: Co je postmodernismus?, 1986 ).

Ostatně transcendence, přesahování oběma směry - do minulosti i budoucnosti - je pro postmoderní umění příznačná. Někteří teoretikové rozšiřují pojem na celé spektrum kulturních jevů a tvrdí, že ve světě ovládaném novými technologiemi a masmédii se kultura nutně stává povrchní a sebevztažná ( odvolává se sama na sebe ). Paradoxní dialektiku postmoderny, resp. postmoderního umění, výstižně charakterizoval francouzský filozof J.-F. Lyotard: „Nějaké dílo se může stát moderním, jen když je nejprve postmoderním". Takto chápaný postmodernismus není modernismus dospívající ke svému konci, nýbrž modernismus ve stavu zrodu, a tento stav je stálý ( J.-F. Lyotard: O postmodernismu, Praha 1993, s. 26 ).

Pro postmoderní umění má zasadní význam nejen uvolnění jakýchkoli stylových omezení a obsahových tabu, jak může být chápán i v kladném slova smyslu onen ne zcela právem vytýkaný eklekticismus posmodernismu, charakterizovaný návraty pro inspiraci k různým epochám vývoje umění a citacemi klasických i moderních děl. Neméně významná je skutečnost, že éře postmodernismu bezprostředně předcházela dynamická šedesátá léta, kdy se především díky iniciativě popartu a dalších tzv. neodadaistických směrů a hnutí rozostřila hranice mezi „vysokou“ a „nízkou“ ( příp.pokleslou ) kulturou, mezi uměním pro elity a uměním pro masy, a kdy docházelo k radikálním změnám postojů k problematice vzájemného vztahu umění a života, umění a společnosti. Popart a jemu příbuzné tendence šedesátých i bezprostředně předcházejících a následujících let sehrály roli převodního soukolí a zároveň svorníku mezi moderní a postmoderní etapu vývoje umění.

Na neposledním místě charakterizuje postmodernu výrazný nástup nových prostředků audiovizuální komunikace, reprodukčních technik a sofistikovaných technologií, díky nimž doba postmodernismu je současně dobou tzv. nových médií, jedné z nejrychleji se rozvíjejících oblastí současné umělecké tvorby.

Dodejme ještě poznámky na okraj.

1. Za prvé se nám nezdá zcela na místě vytvářet nové škatulky „-ismů“, do nichž bychom mohli často poněkud svévolně zařazovat současné umělce, včetně těch, kteří sdílejí filozofické a tvůrčí umělecké problémy postmoderní doby a dávají svébytné odpovědi na otázky proměnlivé postmoderní situace. Kteří je - abychom parafrázovali Picassův výrok - nalézají. Neméně problematická je snaha podle předem dané šablony zařazovat ty umělce, kteří hledají vlastní umělecké vyjádření prostřednictvím nových technologií a nových médií, pokud se nespokojíme označeními typu video art, PC art apod.
2. Za druhé se domníváme, že nedávný konec století, resp. tisíciletí neznamenal ve vývoji současného umění až tak výrazný zlom, aby nás nutil vytvářet umělé předěly a přehlížet kontinuitu tvůrčích osobností.
3. A do třetice ještě jedna poznámka: v případech, kdy se členové jednotlivých uměleckých skupin sami pojmenovali společným jménem, nebo jim bylo uměleckými kritiky přisouzeno, budeme toto jméno uvádět ( např. Transavantgarda, Neue Wilden ). Stejně tak učiníme v dalších specifických případech ( hyperrealismus, graffiti ).

Nejmohutnějším proudem postmoderního umění byl neoexpresionismus, jehož vzdálené prameny lze jistě hledat - zejména u německé varianty tohoto směru ( tzv. Neue Wilden ) - ve vzdáleném německém expresionismu, případně ve francouzském fauvismu, nicméně zmohutněl vydatnými přítoky z období kolem poloviny 20. století ( Picasso, Bacon, Freud, Action Painting, L´ Art brut aj. ). Tento typ tvorby bývá označován také jako divoká, zuřivá, násilnická, špatná nebo ošklivá malba a některé jeho umělecké postupy sdílí francouzská skupina Figuration libre ( Volná figurace ) a italská Transavantgarda.

Čelní představitelé a díla jsou uvedeni v následujících kapitolách.