|
|||
Henry Moore ( 1898 Castleford - 1986 Much Hadham )
Narodil se v rodině yorkshirského horníka a přestože už od mládí bylo jeho snem povolání sochaře, podvolil se přání svého otce a začínal jako učitel na základní škole. Už jako uznávaný sochař se i později věnoval pedagogické činnosti na uměleckých školách jako vedoucí sochařského ateliéru (Chelsea, po evakuaci školy v Northamptonu ).
První tvůrčí úspěchy se dostavily na přelomu 20. a 30. let: samostatná výstava a zakázka na kamenný reliéf pro exteriér nové budovy ředitelství londýnské Podzemní dráhy. Za jedno z jeho nejplodnějších tvůrčích období lze považovat 3O. léta strávená v Hampsteadu mezi ostatními účastníky britské avantgardy a surrealisty, např. estetikem Readem a umělci Hepworthovou a Nicholsonem ( spolu s dalšími umělci vytvořili v r. 1933 sice krátkodobou, nicméně z hlediska dalšího vývoje ostrovního moderního umění velice vlivnou skupinu Unit One ).
Moore spojoval ve 3O. letech inspiraci abstraktním sochařstvím (Arp) s dědictvím časově i prostorově vzdálených kultur ( Sumer, Egypt, předkolumbovská Amerika, Afrika, Oceánie ) stejně jako inspiraci přírodními tvary ( oblázky, mušle, kosti ) se smyslem pro vlastnosti a strukturu sochařského materiálu, ať už jím bylo dřevo nebo kámen, který v té době upřednostňoval. V této době také vznikají a vyhraňují se Moorovy figurální archetypy, předjímající druhý, poválečný vrchol jeho sochařského díla: ležící postava, matka s dítětem, rodina.
V r. 194O se Moore po vybombardování ateliéru přestěhoval do hertfordshirského Much Hadhamu, kde zůstal do konce života. Během války mohl sochař jako jeden z tzv. oficiálních válečných umělců sponzorovaných státem uplatnit svůj mimořádný kreslířský talent při zakázce pro kryty vybudované ve stanicích podzemní dáhy na ochranu Londýňanů před nepřátelskými leteckými útoky.
V poválečných desetiletích Moore nejen sklízí jednu prestižní cenu za druhou ( Biennale v Benátkách i Sao Paulu, později Documenta v Kasselu ) a vystavuje ve světových metropolích, ale zejména dostává velkolepé zakázky na sochařská díla začleňovaná do architektury a urbanismu, např. pro Lincolnovo centrum v New Yorku a Národní galerii ve Washingtonu. Zde přichází ke slovu sochařovo úsilí o monumentalitu naznačené již jeho obdivem pro díla archaických kultur.
Po válce kulminuje Moorova snaha dát monumentální figuře další rozměr a učinit z ní svého druhu metaforu krajiny, což se úspěšně daří zejména u ležících postav umístěných ve volném prostoru, které se připodobňují vzdáleným pohořím. Sochař také rozbíjí původně kompaktní postavy na jednotlivé články, resp. údy, a nechá do nich vstupovat prostor, příp. s tímto prostorem - obklopujícím sochy a vstupujícím do nich - operuje ve svých sousoších. K nejvýznamnějším z nich jistě patří bronzové sousoší Král a královna z r. 1952 - 53.
Moorova sochařská a z velké části monumentální tvorba zahrnuje na tisícovku děl a s replikami bronzových soch bezmála šestinásobek tohoto úctyhodného množství.
h