|
||
Už v 90. letech 19. století se české umění vydalo na trajektorii modernosti a z tohoto hlediska období označované jako „fin de siècle“ časově splývá s dobou zrodu české moderny a zařazování domácího umění do kontextu evropské, resp. světové kultury. Začátek nového století sebou přinesl dvě velké výstavy, na nichž se česká kulturní veřejnost seznámila v r. 1902 se sochařským dílem Augusta Rodina a v r. 1905 s malířským dílem Edvarda Muncha: kritéria modernosti a světovosti tak dostala z první ruky nastupující umělecká generace, jejíž příslušníci v těch letech postupně absolvovali pražskou Akademii výtvarných umělců.
A vskutku ve druhé polovině 1.a první polovině 2.desetiletí 20. století, onom bouřlivém období radikálních změn a nástupu nových evropských uměleckých hnutí a směrů v letech 1905 - 1914 ( fauvismus, expresionismus, kubismus, futurismus, abstrakce ), došlo i u nás k výrazným změnám uměleckých koncepcí a díla předních tvůrců vznikajících uměleckých skupin ( Osma, Skupina výtvarných umělců ) již rezonovala s tvorbou jejich evropských protějšků. Alespoň pokud jde o nejvýznamnější z nich: Emila Fillu, Bohumila Kubištu a Otto Gutfreunda.
Prvním článkem v dlouhém řetězci uměleckých skupin, jenž se s určitými výpadky táhne celým stoletím, je legendární Osma, volné seskupení osmi malířů ( E. Filla, O. Kubín, B. Kubišta, A. Procházka, M. Horb, B. Feigl, W. Nowak, A.E. Pittermann-Longen ), kteří vystoupili před veřejnost v r. 1907 na vlastní skupinové výstavě v Králodvorské ul. poblíž Prašné brány a k nimž se v r. 1908, kdy se konala druhá výstava v Topičově salónu na Národní třídě, přidali V. Beneš a L. Scheithauerová-Procházková. Malíři Osmy nesdíleli nějaký jednotný styl, nicméně za společný jmenovatel lze označit jejich tíhnutí k expresionismu spojené se zájmem o fauvistické pojetí barvy. Jejich velkými vzory byli Van Gogh, Munch a Cézanne.
Mladí čeští umělci prokázali schopnost tvůrčím způsobem si osvojovat umělecké výboje evropských kulturních center ( Paříž, Vídeň, Drážďany, Berlín, Mnichov ), vytvářet na jejich základě osobité syntézy a dospívat k originálním, svébytným projevům. Seskupení se rozplynulo koncem první dekády 20. století, když po mezihře generačních střetů, které se odehrály kolem vstupu mladých do SVU Mánes i vystoupení z tohoto spolku, nakonec štafetu převzala Skupina výtvarných umělců založená v r. 1911.
Nově založené sdružení do jisté míry navazovalo na Osmu - svorníkem byl zejména E. Filla - mělo však mnohem širší záběr co do uměleckých oborů ( vedle malířů i sochařů byli výrazně zastoupeni architekti, spisovatelé, teoretikové umění a navázána spolupráce s hudebními skladateli ), nicméně těžiště spočívalo ve výtvarném umění a architektuře. Za klíčové osobnosti lze považovat vedle E. Filly malíře Václava Špálu, Josefa Čapka a sochaře Otto Gutfreunda, z architektů Josefa Gočára, Josefa Chochola a Pavla Janáka.
Katalyzátorem vývoje moderního umění byl v té době již kubismus, o němž byli čeští umělci - zejména Filla a Gutfreund, kteří ostatně zvažovali možnost usadit se trvale v metropoli kubismu Paříži - dobře informováni. Gutfreundovo dílo je dnes řazeno pobok nejvýznamnějším představitelům evropského kubistického sochařství a česká kubistická architektura i užité umění představují specifický přínos evropské moderně.
S vypuknutím první světové války Skupina výtvarných umělců zanikla a sdílela tak osud příbuzných evropských uměleckých sdružení. Její přední členové však měli napříště zůstat významnými tvůrčími osobnostmi poválečného a vlastně meziválečného dvacetiletí. V dobovém kontextu je nutno uvést Františka Kupku, českého malíře žijícího v Paříži, který vytvořil v r. 1912 abstraktní Amorfu dvojbarevnou fugu, díky níž se stal po Kandinském a Malevičovi jedním ze zakladatelů evropského abstraktního umění, který však v Čechách nenalezl v první polovině 20. století pokračovatele na srovnatelné úrovni, neboť abstrakce 30. let je sice zajímavou, nicméně ve srovnání např. se surrealismem víceméně domácí záležitostí. Jinou významnou, avšak do značné míry solitérní osobností byl malíř Jan Zrzavý, přestože se mohl opřít o inspirující přátelství s Bohumilem Kubištou a poněkud jepičí skupinu Sursum ( 1911 - 12 ), neosymbolistický protipól převážně kubisticky zaměřené Skupiny výtvarných umělců.
Rok před skončením války vznikla třetí umělecká skupina české moderny prvních dvou dekád 2O. století ( J. Čapek, V. Hofman, R. Kremlička, O. Marvánek, V. Špála, J. Zrzavý ) pod názvem Tvrdošíjní - první skupinová výstava v r. 1918 nesla titul: „A přece! Výstava několika trvrdošíjných“. Tvrdošíjní, kteří sehráli roli spojnice udržující kontinuitu mezi dvěma vlnami avantgardy - první vlna: Osma, Skupina výtvarných umělců a Tvrdošíjní, druhá vlna: Devětsil jako předstupeň budoucí Teigovy Skupiny surrealistů v ČSR - měli prožít svou skupinovou labutí píseň na výstavě moderního československého umění v Paříži v r. 1924, kde byli díly Čapka, Špály, Kremličky a Zrzavého nejvýrazněji zastoupeni spolu s díly Filly, Kubišty, Gutfreunda a Šímy ( mimochodem právě Josef Šíma coby host Tvrdošíjných byl objevem jejich druhé výstavy v r. 1920 ). Skutečnost, že mladá republika se představila světové kulturní metropoli právě avantgardním uměním, naznačuje zajímavý trend: nejen moderna, ale přímo avantgarda se pro příští dvacetiletí stane jejím oficiálním uměním ( dílčím, nicméně pozoruhodným důkazem tohoto trendu může být zájem spisovatelů, filmařů, architektů a výtvarných umělců, včetně fotografů, o reálie Podkarpatské Rusi jako tehdejší součásti Československé republiky a jejich podíl na přestavbě tehdy nejméně rozvinuté oblasti mladého evropského státu ).
Čelní představitelé a díla jsou uvedeni v následujících kapitolách.