|
||
Obdobně jako první začala i druhá vlna avantgardy - nenalézáme vhodnější než tento do jisté míry vágní zastřešující pojem - rozhlížením se po Evropě, především Paříži, a v případě Uměleckého svazu Devětsil experimentováním. Seskupení umělců všech oborů bylo založeno v kavárně Union v r. 1920 a přetrvalo až do začátku 30. let, aby tak potvrdilo symboliku houževnaté rostliny Petasites, čes. Devětsil, kterou si dali umělci do erbu. Iniciátorem a předním teoretikem seskupení se stal Karel Teige. Devětsilem postupně prošlo šest desítek významných umělců 20. let: z výtvarných umělců a architektů připomeňme např. B. Kubištu, J. Zrzavého, B. Wachsmana, F. Muziku, A. Hoffmeistra, J. Šímu, J. Štyrského, Toyen, B. Feuersteina, J. Krejcara, K. Honzíka, V. Obrtela, J. Fragnera a z umělců ostatních druhů umění J. Wolkra, J. Seiferta, V. Vančuru, J. Honzla, V. Nezvala, F. Halase, K. Biebla, J. Voskovce ad.
Zpočátku se řada teoretiků a umělců Devětsilu pokoušela prosadit utopickou koncepci proletářského umění ve snaze spojit umělecký radikalismus s revolučním elánem v politické a sociální sféře a využít moderní umění jako nástroj reformy a přestavby stávající společnosti. Už v r. 1922, kdy vychází Revoluční sborník Devětsil následovaný téhož roku sborníkem Život II, dochází k vystřízlivění z iluzí o bezprostředním a do značné míry zkratovém vztahu umění a života. Umělci Devětsilu víceméně rezignují na hledání zázračných léků na společenské neduhy, jakkoli sociální cítění všech a levicová orientace většiny z nich zůstává axiomem, nicméně vydávají se na cestu vlastních uměleckých experimentů.
Mimochodem chuť experimentovat byla vlastní nejen představitelům avantgardy, ale i umělcům, kteří byli původně jednostranně podle preferované tematiky označováni etiketou sociálního umění, ačkoli i oni svou expresivně a zčásti i civilistně laděnou tvorbou tkvěli daleko méně v domácí tradici než v objevném souznění s tendencemi evropského expresionismu přecházejícího v neoklasicismus: Karel Holan, Pravoslav Kotík, Václav Rabas, Miloslav Holý aj.
Pokud jde o samotný Devětsil, širokou paletu jeho námětových inovací a formových experimentů ( vč. tzv. obrazových básní a „dadaistických“ objektů ) předvedli členové seskupení na přehlídce své tvorby příznačně nazvané Bazar moderního umění a konané v r. 1923 v Praze a následující rok v Brně ( zde byl vytvořen Brněnský Devětsil ).
Příznačná pro Devětsil kolem poloviny 20. let byla snaha umocňovat prostřednictvím umění „radost ze života“, do značné míry oprávněnou v období téměř všeobecného národního optimismu podloženého dynamickou ekonomikou a tvrdou měnou zejména ve srovnání se sousedními státy zmítajícími se v krizích, vidět svět v růžových barvách ( „think pink“ ) a chápat umění především jako svobodnou hru imaginace a kreativity. Řada aspektů se sice proměnila v další iluzi, nicméně „francouzský“ esprit v našem umění přetrval a vyvažoval německy ( Nietzsche ), něměcko-židovsky ( Kafka ), případně rusky ( Tolstoj, Dostojevský ) motivované filosoficky pesimistické až tragické momenty našeho umění.
V rámci Devětsilu se vyhranily dvě základní tendence: konstruktivismus a poetismus.
Konstruktivismus inspirovaný mj. ruskou avantgardou dlouhodobě ovlivnil české výtvarné umění a rezonoval ještě v 60. letech 20. století v konstruktivních tendencích malířské i sochařské tvorby, avšak jeho bezprostřední účinky se projevily zejména v užitém umění, vč. scénického výtvarnictví, a v architektuře, kde jej záhy vystřídal funkcionalismus.
Poetismus, Teigova „poezie pro pět smyslů“, bývá považován - pokud jde o výtvarné umění - za českou obdobu někdejšího evropského dada nebo za předstupeň surrealismu.
Ani jedna z charakteristik není vyčerpávající stejně jako Muzikův výrok o „obrazu jako malované básni“. Pokud ovšem právě tento výrok bereme metaforicky a vztáhneme jej na původní řecký význam slova „poiésis“ ( tvorba v širokém slova smyslu ), můžeme pochopit, proč právě důraz na tvorbu a tvůrčí svobodu dal dohromady umělce rozmanitých oborů, stylů i naturelů. V rámci poetismu krystalizovalo dílo budoucích surrealistických malířů J.Štyrského a Toyen, které sami označovali namísto poetismu termínem artificialismus, aby podtrhli nezávislost umění na vnímané realitě, kterou umělcovo dílo evokuje náznaky pocitů, vzpomínek a představ, jež se stávají stavebními kameny jeho volné imaginace, která pak v divákovi probouzí lyrické naladění a prostřednictvím asociací uvolňuje a spouští jeho vlastní fantazii a tvořivou představivost.
Čelní představitelé a díla jsou uvedeni v následujících kapitolách.