|
||
Během druhé světové války se těžiště vývoje moderního umění přesunulo z Evropy do New Yorku, kde také nalezla dočasný domov a útočiště řada významných evropských umělců. Dlouhodobé kontakty amerických umělců s evropskými tvůrci a trvalá inspirace moderním uměním, která se datuje již od slavné Armory show v r. 1913, přinesly na přelomu 40. a 50. let bohaté plody v podobě amerického abstraktního expresionismu.
Nejzřetelnější variantou tohoto širokéhou proudu poválečné americké moderny byla nesporně akční malba bezprostředně spojená s objevitelským dílem Jacksona Pollocka. Malíř, vyškolený jedním z nejlepších amerických krajinářů, jakoby se náhle rozhodl skoncovat s veškerou tradicí malířského stojanu. Zároveň svojí kapanou, cákanou, šplýchanou, litou barvou ( „dripping" : odtud přezdívka „Jack the Dripper“, kterou mu dal jeden z kolegů analogicky k Jack the Ripper ) na plátnech rozložených na podlaze a obkračovaných, případně i procházených umělcem ze všech stran ( „all-over painting“ ), přímo vstoupil do obrazu, doslova „byl v obraze“, který je ovšem podle tvůrce nadán samostatným životem. Spontánní a dynamické gesto akční malby ( malby jakožto akce a svého druhu události ) sice nezapře vzdálenou rodovou příbuznost se surrealistickým automatismem, nicméně rozumová kontrola ani zde, ani u ostatních typů abstraktního expresionismu není zbavena svých práv. Umělcovo dílo se stává svobodným výrazem jeho tvořivých sil, přičemž samotný tvůrčí proces ( malování, tvoření ) je stejně důležitý jako hotový, dokončený obraz. Ostatně toto nedílné spojení exprese s kreativitou je společným jmenovatelem všech typů abstraktního expresionismu.
Americkým abstraktním expresionismem konce 40. a celých 50. let vrcholí slavná éra abstraktního malířství 20. století, signovaná svého času jmény Kandinského, Maleviče a Mondriana, Kupky a Delaunaye, jakkoli se sami abstraktní expresionisté nezřídka vymezovali právě vůči tradicím evropské moderny i avantgardy, včetně jejich abstraktrní linie. Společným jmenovatelem tohoto proudu nebyl nějaký přesněji vymezitelný styl: škála zahrnovala rozmanitá díla: od Pollockových výbušných „drippingů“ přes Rothkova kontemplativní „barevná pole“ a Newmanova černobílá plátna až po Reinhardtovy minimalistické černé obrazy s prosvítajícími geometrickými tvary. Tito malíři sdíleli spíš určitý filozofický postoj označený nejprve jedním z nich - Barnettem Newmanem - jako „sublimní“ ( vznešený ) a zobecněný programovými teoretiky hnutí R.Rosenblumem a L. Allowayem na abstraktní vznešenost. Abstraktní díla obrovských rozměrů chtěla precizními prostředky a specifickou výtvarnou řečí tlumočit stěžejní filozofické myšlenky doby ( Newmanova esej „The Sublime is Now“ z r. 1948 ). Jejich tvůrci prosazovali autonomii umění, věřili v absolutní svobodu a individualitu umělce a odmítali možnost poměřovat díla abstraktního expresionismu výlučně nebo převážně formálními kritérii.
K nejvýznamnějším představitelům abstraktního expresionimu patřili Jackson Pollock, Willem de Kooning, Clifford Still, Mark Rothko, Barnett Newman, Franz Kline, Philip Guston, Arshile Gorky, Robert Motherwell, Adolph Gottlieb, William Baziotes, Ad Reinhardt a v samém závěru hnutí i Frank Stella.
Na bázi abstraktního expresionismu vzniklo Colour field painting kombinující více či méně kontrastní barevná pole, příp. užívající jednu barvu nebo příbuzné barevné tóny. Tento typ abstraktního expresionismu reprezentovali Barnett Newman, Mark Rothko a později Ellsworth Kelly a Jules Olitski. Malířka Helena Frankenthalerová vyvinula techniku vsakování barev, na kterou pak navázala washingtonská škola, představovaná zejména Morrisem Louisem a Kennethem Nolandem.
Závěrečnou fázi abstraktního expresionismu obsahující i prvky a momenty jeho popření, do níž bývá zahrnováno jak Colour field painting, tak i Hard-edge painting ( ostré obrysy a plošné barvy: Kelly, Noland a Stella ), označuje nejčastěji souhrnný termín Post-painterly abstraction.