|
||
Spojité nádoby amerického a evropského uměleckého vývoje zhruba prvních dvou desetiletí po skončení druhé světové války tvoří na jedné straně americký abstraktní expresionismus, na druhé straně jeho evropský protějšek: informel. Společným jmenovatelem je především malířská abstrakce.
Klást otázku prvenství ať už z hlediska chronologie nebo vzájemných vlivů nemá po více než půl století takřka smysl, pokud nechceme ilustrovat cílevědomou a nesporně úspěšnou - nejen morální, ale zejména ekonomickou - podporu současného moderního umění ze strany amerických institucí, která umožnila, aby se díla novátorských umělců nejen etablovala v americké společnosti, ale zároveň se stala jedním z nejžádanějších artiklů „Made in USA“ na světovém „trhu umění“. Co je však zvlášť důležité: celá druhá polovina 20. století představuje nepřetržitý dialog amerického a evropského umění, jehož se aktivně účastní tvůrci z dalších kontinentů. Abstraktní umění vyřklo na obou březích Atlantiku první repliky tohoto plodného a dodnes trvajícího dialogu.
Evropský informel ( nefigurativní, neformální, přesněji nezformované umění, umění „bez formy“ ) označovaný rovněž jako lyrická abstrakce, tašismus, příp. vzhledem k některým dílčím aspektům dalšími alternativními názvy ( art brut, art autre ), lze velmi zhruba a velmi schematicky považovat za svého druhu pandán amerického abstraktního expresionismu. Sdílejí s ním úsilí tlumočit umělcovy city a dojmy expresívní řečí malířské abstrakce používající nezřídka i mluvu spontánních a dynamických gest ( Pollock, Mathieu ). Obě hnutí vycházela rovněž z přesvědčení naznačeného svého času Kandinským a nově formulovaného francouzským teoretikem M. Tapiésem, že expresívní negeometrické abstraktní umění je schopno „odhalit a komunikovat intuitivní povědomí o základní podstatě skutečnosti“.
Názvy lyrická abstrakce, informel a tašismus se objevily v krátkém sledu za sebou mezi roky 1947 a 1954. Jejich autory byli umělečtí kritikové, příp. sami umělci, přičemž první dva byly použity v názvu příslušných kolektivních výstav v pařížských galeriích, třetí pak v odborném článku, jehož autor uviděl v dílech některých z těchto umělců jemné doteky štětce a „skvrny“ ( taches: tašismus ). Není ani divu, že pojem tašismus napadl právě Francouze, vlasti impresionistů 19. století, třebaže nyní se jeho význam dokonale proměnil. Všechny tři názvy pak sloužily k označení v podstatě stejné jádrové skupiny umělců, kolem nichž se soustřeďovala další jména. Nejpoužívanějším, protože nejobecnějším názvem, byl informel ( tento termín se zpravidla vyskytuje ve své francouzské podobě ).
K čelným představitelům informelu patřili: Wols, Hans Hartung, Georges Mathieu, Jean-Paul Riopelle, Karel Appel, Jean Dubuffet, Jean Fautrier, Henri Michaux, Pierre Soulages i jejich italští souputníci Alberto Burri a Emilio Vedova.
Pokud jde o označení „art autre“ ( jiné umění ), to použil ve své stejnojmenné knize umělecký kritik M.Tapié k charakteristice poválečných figurativních i abstraktních tendencí, jimiž se od umění minulosti výrazně odlišovali Dubuffet, Mathieu, Matta a Wols.
Pojem „art brut“ zavedl Dubuffet ( viz tam ).