|
|||
Giacomo Manzù ( 1908 Bergamo - 1991 Řím )
Pocházel z chudé rodiny a přestože už od dětského věku prokazoval zřetelný umělecký talent a od svých jedenácti let úspěšně spolupracoval s řezbáři, pozlacovači a štukatéry, nepodařilo se mu ani v Paříži, kam se za tímto účelem vypravil, získat potřebné umělecké vzdělání. Teprve milánská Katolická univerzita mu díky zakázce umožnila koncem 20. let, aby se soustavně věnoval sochařství.
Tvořil sice v různých figurativních žánrech ( busty, basreliéfy a sochy žen, dětí i mileneckých dvojic ) a pěstoval náboženské náměty: v letech 1939 - 44 pracoval na sérii bronzových reliéfů na téma Ukřižování, kde žoldáky z Golgoty nahradil německými vojáky. Proslavil se však zejména svými postavami kardinálů vytvářenými od r. 1938. Poznamenal o nich, že vyjadřují nikoli „vznešenost církve, ale vznešenost formy“ ( pouze jeden z řady kardinálů je skutečný portrét: kardinál G.Lercaro, San Petronio, Bologna, 1953 ).
V r. 1947 se sochař zúčastnil soutěže na soubor bronzových dveří pro svatopetrský chrám v Římě a rozhodnutím poroty byl v roce 1952 pověřen realizací díla, které bylo hotové až v r. 1967. Oproti původnímu zadání zobrazit vítězství světců a mučedníků Manzù navrhl se svolením papeže „Dveře smrti“ jakožto symbolický práh na cestě do posmrtného života.
Další dveře na téma lásky vytvořil pro salzburskou katedrálu ( 1957 - 58 ) a na téma války a míru pro kostel sv. Vavřince v Rotterdamu ( 1965 - 68 ).
Vedle malířských a grafických děl, včetně ilustrační tvorby (Vergilova Georgika ) vynikl i jako divadelní výtvarník ( Wagnerův Tristan a Isolda pro slavné benátské divadlo La Fenice ) a věnoval se výchově umělců v turínské i milánské Akademii.