|
||
Opart a kinetismus
Termín opart označuje optické umění jakožto jednu z variant abstrakce využívající efekt optické iluze, díky níž divák vnímá určité kombinace geometrických vzorů a barevných kontrastů ( např. černé a bílé, ale i dalších ) jako kmitání,vibrování, pulzování, slovem domnělý pohyb. Samotná zkratka opart vznikla jako analogie popartu.
Opart se vyvíjel od začátku 6O. let a v r. 1965 mu byla věnována výstava The Respoinsive Eye ( Vnímavé oko ), kterou uspořádalo Muzeum moderního umění v New Yorku.
Nejzvýznamnějším představitelem opartu je francouzský malíř maďarského původu Victor Vasarely. Opart měl značný ohlas v oblasti užitého umění a opartové vzory inspirovaly zejména dámskou módu 6O. let.
Opart tvoří spojitou nádobu s kinetismem, kinetickým uměním založeným nikoli na domnělém, nýbrž skutečném pohybu. Zatímco opart se vyjadřoval převážně, nikoli však výlučně, malířskými prostředky, kinetismus se uplatnil především v sochařství, včetně monumentálního.
S myšlenkou pohybující se sochy ( ostatně anticipovanou již antickými mýty a příběhy o umělcích ) přišli začátkem 20. století futuristé a samotný termín kinetický se objevil v Gabově a Pevsnerově Realistickém manifestu z r. 192O. Marcel Duchamp, Naum Gabo a László Moholy-Nagy s pohybem plastického objektu experimentovali. Zájem o pohyb sochy a objektu oživuje v polovině 5O. let. K vlastnímu rozvoji kinetismu dochází v 6O a 70. letech.
Nejznámějším kinetickým umělcem je americký sochař Alexander Calder. Komornější kinetické objekty občas apelují na spoluúčast diváka. Díla kinetismu, zejména monumentální a umístěná na veřejném prostranství, počítají s přirozeným střídáním světla a stínu. V některých případech je pohyb spojován s umělým světlem a kinetismus se tak propojuje s tzv.lightartem.