|
||
Joseph Beuys ( 1921 Kleve - 1986 Düsseldorf )
Německý sochař a patrně nejkontroverznější umělec 7O. a 8O. let, který se proslavil zejména svými performancemi.
Za druhé světové války sloužil jako pilot Luftwaffe na východní frontě, byl několikrát raněn a v r. 1943 sestřelen nad Krymem a válka pro něj skončila jako pro válečného zajatce. Kolem svého sestřelení vytvořil osobní mýtus, který však bývá zpochybňován: tvrdil, že jej před umrznutím a vyhladověním zachránili tatarští kočovníci, kteří jej nakrmili, natřeli tukem a zabalili do plsti, aby mu dodali energii nezbytnou k přežití. Obě tyto látky vedle dalších neméně neobvyklých, např. medu, později rozšířily rejstřík materiálů používaných umělcem jak v sochařských dílech, tak v performancích. Symbolizovaly zdroj životní energie a vzkříšení.
Z tuku např. Beuys vytvářel tukový kout, židli nebo vanu s tukem apod. objekty. Plstěný klobouk téměř neodkládal, údajně aby maskoval jizvy na hlavě, které mu zůstaly po zmíněné letecké havárii.
Po válce vystudoval dűsseldorfskou Akademii, kde pak v letech 1961 - 1972 působil jako profesor. Vzhledem k umělcově angažmá v hnutí zelených i aktivní účasti na politických protestech se stal vedení školy nepohodlným a přes stávku studentů v jeho prospěch Beuysův pedagogický úvazek skončil.
V r. 1962 se stal členem mezinárodní skupiny Fluxus a v r. 1974 spoluzakladatelem Mezinárodní svobodné univerzity pro kreativitu a interdisciplinární výzkum v Dűsseldorfu. Politicky aktivní byl do konce života: německé společnosti navrhoval projekt terapie „usmíření“. Když v r. 1986 zemřel v důsledku srdeční příhody, byl jeho popel rozptýlen do moře.
K nejznámějším umělcovým performancím patřily: Jak vysvětlit obrazy mrtvému zajíci? (1965) konaná v dűsseldorfské galerii Schmela a Kojot ( s podtitulem I like America and America likes me ) v newyorské galerii René Block (1974). Tyto performance měly filozofický a sociálně kritický podtext ( umělecká kreativita a porozumění dílu, lidské vědomí a vědomí zvířete, jazyková a vizuální komunikace, kulturní vzorce a kulturní rozdíly apod. ), byly zaměřeny proti konvenčnímu chápaní vztahu umění a společnosti a sdílely Warholovo a Kleinovo řešení problému stírání hranic mezi uměním a životem. Završovaly avantgardní tendence moderního umění 60. let a do značné míry předjímaly postmoderní postoje: ostatně mnozí přední filozofové a umělci dekády studentských revolt zaujali v posledních dekádách minulého století liberální, případně neokonzervativní stanoviska.