|
||
V zemi svého vzniku Francii bývá fauvismus považován za první uměleckou revoluci 20. století ( revoluci uskutečněnou prostřednictvím barvy: „barevnou revoluci" ) a účastníci takto pojmenovaného hnutí za první avantgardu období tvůrčího experimentování mezi počátkem nového století a zahájením první světové války.
Původně ironický název hnutí má na svědomí francouzský umělecký kritik Louis Vauxcelles, který během návštěvy Podzimního salónu v r. 19O5 ukázal na italizující sochu obklopenou malířskými díly budoucích fauvistů s památnými slovy : „Donatello parmi les Fauves!“ ( Donatello mezi šelmami ). Označení se okamžitě ujalo patrně i proto, že vystihovalo první dojem nepřipraveného publika, šokovaného zejména barevným účinkem pláten vznikající umělecké školy.
Nejvýznamnějšími představiteli byli Henri Matisse, André Derain a Maurice Vlaminck následováni dalšími jmény: Albert Marquet, Charles Camoin, Louis Valtat, Henri Manguin, Jean Puy, Raoul Dufy, Othon Friesz, Kees van Dongen a Georges Braque. Volně je s nimi spojován Georges Rouault, který sice s fauvisty vystavoval, nicméně inklinoval k expresionismu.
Společným jmenovatelem fauvistů byla autonomie a nebývalá intenzita barvy, často libovolně používané pro její emocionální a dekorativní účinek, případně i schopnost utvářet prostor. Vstup umělcových emocí a celkového výrazu ( exprese ) do díla jako nedílných složek jeho obrazové výstavby spojoval fauvismus s téměř současným expresionismem. Fauvisté se nechali inspirovat dílem Cézanna, van Gogha, Gauguina a největší přirozenou autoritou mezi nimi byl takřka o generaci starší Henri Matisse, právem označovaný za jednu z největších uměleckých osobností 20. století.
Hnutí, které zazářilo jako blesk z čistého nebe na podzim 19O5, nepřežilo rok 19O8 a jeho účastníci nespojení jednotným uměleckým programem se vydali buď cestou dalšího experimentování ( Matisse, Braque ), nebo si vypracovali osobitý a většinou působivý styl ( Dufy ).
Čelní představitelé a díla jsou uvedeni v následujících kapitolách.