Cíle

Protipólem revoluce barvy zahájené v prvním desetiletí fauvismem i s ním spjatým expresionismem je podle současných francouzských historiků umění revoluce tvaru, resp. v širším slova smyslu formy, představovaná zejména jen o málo mladším kubismem. Oba tyto zásadní průlomy do dosavadního chápání moderního umění, kterému v 80. letech předchozího století vystavil křestní list francouzský impresionismus, se odehrály v onom relativně krátkém období bouřlivého nástupu avantgard před vypuknutím první světové války. U kolébky kubismu a v podstatě celého výtvarného umění 20. století stál Paul Cézanne ( 1839 - 1906 ), experimentující až do konce života, jehož posmrtná retrospektiva v Podzimním salonu v r. 1907 uvolnila cestu novému hledání a do dnešních dnů nekončícím objevům.

Kubisté Pablo Picasso a Georges Braque byli první, kdo na výzvy Cézannova odkazu zejména pokud jde o řešení obrazového prostoru a kompozice reagovali prostřednictvím simultánní mnohopohledové analýzy a rekonstrukce tradičních i méně tradičních žánrů a námětů malířství ( od figurálních kompozic, včetně aktů, a portrétů přes krajiny až po zátiší, včetně kytar, šachovnic, hracích karet, láhví, dýmek apod. ).

Název novému směru dali opět umělečtí kritikové a novináři, mezi nimi znovu Louis Vauxcelles, a to podle krajinomaleb, které Braque namaloval v létě r. 1908 v L´Estaque poblíž Marseille: nejznámější z nich jsou Domy v L´Estaque. Připomínaly jim totiž - máme-li citovat samotného Vauxcella - „kubické bizarnosti“. Není nutné zdůrazňovat, že název se sice rychle ujal a značku, resp. nášivku nového směru už nebylo napříště možné odpárat, nicméně byl opět nepřesný a zjednodušující. Dá se sice s určitými výhradami vztáhnout na známý Cézannův pokyn Bernardovi z dubna 1904 ( publikovaný adresátem v r. 1907 ): „vyjadřujte přírodu prostředřednictvím jejích geometrických tvarů, koule, válce, kužele“, zdaleka však nevystihuje povahu převážné části zejména zralých kubistických děl. Ostatně jejich tvarosloví už v raných stadiích kubismu upřednostňuje spíš rozlámání tvarů a forem do faset ( plošek, zkosených hran ) než domnělé módní tvarování do podoby krychlí. Na pozdní kubismus takováto povrchní charakteristika už vůbec nesedí.

Iniciátoři kubismu Braque a Picasso se poprvé setkali v říjnu 1907, kdy na prvního zapůsobily mohutným dojmem Picassovy po většinu roku vytvářené a nikdy zcela nedokončené Slečny z Avignonu. Nejintenzivnější období spolupráce mezi oběma přáteli trvalo od podzimu 1910 do podzimu 1912 v blízkých ateliérech pařížského Montmartru ( Picasso se v r. 1912 přestěhoval na Montparnasse a vypuknutí války, do níž odešel Braque v r. 1914, tuto jejich úzkou spolupráci ukončilo ). Díla obou umělců z té doby se pro nezasvěcené podobala jako vejce vejci a oni sami pracovali vskrytu a ezotericky, takže někdy bývá kubismu tohoto období, kdy se navíc přiblížili abstrakci, označován jako hermetický ( uzavřený, přístupný jen úzkému kruhu zasvěcenců ). Nicméně většina historiků umění se shoduje na periodizaci kubismu spočívající v rozlišení tří následujících fází: cézannovské ( 1907 - 1909 ), analytické ( 1910 - 1912 ) a syntetické ( 1913 - 1914 ).

Stěžejním dílem cézannovské fáze kubismu jsou již zmíněné Picassovy Slečny z Avignonu z r. 1907 parodicky evokující námět Ingresovy Turecké lázně (1859 - 63) a Matissovy Radosti ze života ( 1905/6 ). Scéna z nevěstince v Avignonské ulici v Barceloně je syntézou malířova obdivu k Cézannovi i Gauguinovi, nadšení africkými maskami, inspirace pradávnou iberskou skulpturou a zájmu o egyptský kánon. Syntézou, která již odpovídá Apollinairově charakteristice kubistických obrazů, o nichž soudil, že jsou složeny z prvků převzatých nikoli z reality viděného, nýbrž z reality myšleného ( Estetické meditace, Paříž 1913 ). Braque pod silným dojmem obrazu namaloval v zimě 19O7/08 Velký akt jakožto variantu jedné z figur Picassova slavného díla.

Analytický kubismus demontuje objekty a rozebírá je na jednotlivé komponenty, aby je následně přeskupil na plátně do nového, čistě obrazového řádu, aby vytvořil svébytnou strukturu uměleckého díla nezávislou na pozorované skutečnosti. Tvary jsou roztříštěny do velkého množství „plánů", jež se spojují navzájem i vůči prostoru obklopujícímu vlastní objekt, který působí jako stlačený. Upřednostňována je monochromie, aby barvy redukované většinou na tlumenou hněď a teplou šeď nerušily prostor. Nejznámější díla analytického kubismu: Braquův Portugalec a Picassův Harmonikář, oba z r. 1911. V období analytického kubismu vznikají první koláže.

Syntetický kubismus je založen na opačném stavebním pořádku než analytický, fragmentarizaci objektů nahrazuje jejich syntetizací z již nezávisle existujících prvků a tvarů, obrazový prostor se uvolňuje a je bohatší, do obrazu se vrací barva: Braquovo Zátiší s houslemi, sklenicí a dýmkou na stole, resp. Hudba z r. 1914 a Picassovo Zátiší s mísou na ovoce na stole z r. 1914/15.

V tomto období vytvořil významná díla třetí z čelných představitelů kubismu, Picassův krajan Juan Gris, na jehož tvorbě lze ilustrovat určitou umělost příkrého oddělování obou uvedených fází kubismu zastírající ve skutečnosti spojitý proces, který Grise vedl krátkou cestou k zvolenému cíli. Kubismus získal na svou stranu i další významnou osobnost: Fernanda Légera, který pak vytvořil jeho odlišnou osobní variantu.

Kubistické řešení obrazového prostoru představovalo po více než pěti stech letech radikální změnu od objevu renesanční perspektivy. Posunutí důrazu z viděné na myšlenou realitu zase anticipovalo konceptuální tendence umění poslední třetiny 2O. století a stalo se v tomto ohledu virtuálním mostem k současnosti.

Zřetelný byl i přínos kubistů, zejména jednoho z jeho iniciátorů Picassa k rozvoji porodinovského sochařství ve Francii a k dynamizaci moderní světové skulptury a plastiky vůbec. Na tuto iniciativu plynule navázal futurismus a další souputníci obou směrů - kubismu a futurismu - z řad vorticistů, dadaistů, surrealistů, konstruktivistů ad. K předním sochařům, kteří vyšli z kubismu nebo jím prošli, patřili Alexander Archipenko, Raymond Duchamp-Villon, autor slavného Koně z r. 1914, Henri Laurens, Jacques Lipchitz, Osip Zadkine a Otto Gutfreund. Osobitý a esteticky pronikavý byl přínos českého kubismu v oblasti architektury ( Gočár, Chochol ) a užitého umění, zejména nábytkového designu.

V kontextu kubismu je na místě zmínit se o orfismu, resp. simultaneismu ( 1909 - 1914 ) reprezentovaném zejména Robertem Delaunayem ( 1885 - 1941 ) a jeho ženou Soniou Terk Delaunayovou ( 1885 - 1979 ). Známé jsou série Delaunayových Eiffelových věží, Oken a Disků.

S kubismem rovněž souvisí purismus ( 1918 - 1925 ) A.Ozenfanta ( 1886 - 1966 ) a Švýcara Ch.É. Jeannereta, známého zejména svým architektonickým dílem pod jménem Le Corbusier ( 1888 - 1965 ).

Čelní představitelé a díla jsou uvedeni v následujících kapitolách.