|
||
Zatímco mateřskou zemí fauvismu byla Francie, expresionismus byl vlastní německy mluvícím zemím. Název uměleckého směru se stejným rokem narození jako fauvismus, tedy 1905, byl údajně poprvé použit předním berlínským sběratelem obrazů Paulem Cassirerem k charakteristice díla německého malíře Maxe Pechsteina, jednoho z budoucích expresionistů. Jde o název poněkud zavádějící, neboť na jedné straně jakoby sugeruje protiklad impresionismus - expresionismus, resp. imprese ( dojmu ) a exprese ( výrazu ), na druhé straně je synonymní s jednou z obecnějších schopností umění stávat se nositelem výrazu zejména umělcových emocí, což je mimochodem vlastnost, kterou sdíleli expresionisté s fauvisty ( Matissův důraz na expresivitu barev ). Pojem exprese figuroval v dobových estetických koncepcích spojených s myšlenkami Bergsona a Croceho.
Nicméně vžitým názvem expresionismus označujeme umělecký směr s hlavními ohnisky v Drážďanech, Berlíně a Mnichově ( souběžný zpočátku s francouzským fauvismem ), který díky aktivitě uměleckých skupin Die Brücke ( Most: rozuměj most spojující současné umění s jeho budoucností ) a Der Blaue Reiter ( Modrý jezdec ) kulminoval ještě před první světovou válkou.
Za čelné představitele drážďanské Die Brücke, založené v r. 1905 čtyřmi studenty architektury a přenesené v r. 1911 do Berlína, lze označit o generaci staršího Ernsta Ludwiga Kirchnera, dále Karla Schnidta - Rottluffa, Maxe Pechsteina, Otto Müllera a Emila Nolde, jehož členství však trvalo krátce. Jejich hlavním námětem byla vedle krajiny zejména figurální kompozice. Malíři byli ovlivněni nejen dávnými domácími ( Grünewaldův Isenheimský oltář z r. 1513 - 1515 ) i dalšími evropskými tradicemi ( El Greco ), ale rovněž uměním Afriky a Oceánie, jež poznali v drážďanském Etnologickém muzeu. Důraz expresionistů na linii a grafismus založil vynikající tradici německé grafiky 1. poloviny 20. století ( K.Kollwitzová ).
Hlavními iniciátory skupiny Der Blaue Reiter vytvořené v Mnichově v r. 1911 byli Vasilij Kandinskij, Franz Marc a Gabriela Münterová, k nimž se přimkli mj. August Macke, Lyonel Feininger, Alexej von Jawlensky a Paul Klee. Díky osobnosti Vasilije Kandinského se expresionismus období skupiny Der Blaue Reiter stal spolu se supremantismem Kazimíra Maleviče jedním z nejvýznamnějších zdrojů vzniku abstraktního umění ( viz kap. 4 ). Skupina měla rovněž přímé pokračování v poválečné Die Blaue Vier.
Nepřímým pokračováním předválečného expresionismu byla rovněž poválečná sociálně kritická tvorba příslušníků hnutí Neue Sachlichkeit ( Nová věcnost ), zejména Otto Dixe ( 1891 - 1969 ) a George Grosze ( 1893 - 1959 ). Po nástupu fašistů k moci v r. 1933 byl německý expresionismus označen jako „zvrhlé“ umění ( entartete Kunst ) a brutálně potlačen. Jeho ozvuky však nacházíme u dalších osobností typu Chagalla a Soutina stejně jako po skončení druhé světové války, kdy prožívá prakticky až do konce 20. století řadu ohlasů, svébytných „návratů“ a revivalů v podobě expresionistických a neoexpresionistických tendencí počínaje americkým abstraktním expresionismem až po postmoderní neoexpresionismy dvou posledních dekád uplynulého století: francouzská Figuration Libre, italská Transavantgarda a zejména němečtí Neue Wilden.
Významnou roli hrál expresionismus i v rakouském umění, kde byli jeho hlavními představiteli Oskar Kokoschka a Egon Schiele, kteří navázali mj. na odkaz vídeňské secese. Pozoruhodnou osobností byl člen skupiny Der Blaue Reiter, litoměřický rodák Alfred Kubin ( 1877 - 1959 ) s imaginací připomínající Franze Kafku, na nějž se odvolávali surrealisté a zejména Paul Klee.
Do kontextu expresionistické tvorby bývají volně řazena rovněž pozdní díla Henri Rousseau ( 1844 - 1910 ), řečeného Celník Rousseau, jehož známý starší autoportrét - krajinu z r. 1890 vlastní Národní galerie v Praze.
Za předchůdce expresionistů bývají označováni především Vincent van Gogh, James Ensor a Edvard Munch.
Čelní představitelé a díla jsou uvedeni v následujících kapitolách.