|
||
Fernand Léger ( 1881 Argentan - 1955 Gif-sur-Yvette )
Francouzský malíř pocházející z Normandie.
Po příchodu do Paříže na začátku století se mj. zabýval kresbou pro architekturu a retušováním fotografií, činnostmi které později ovlivnily jeho malířský styl. Získal ateliér v památném a dodnes zachovaném útulku umělců, budově s kruhovitým půdorysem La Ruche ( Úl ) na Montparnassu, kde žil a tvořil v prostředí avantgardy a bohémy.
Krátké setkání s fauvismem zanechalo stopu na budoucím zářivém koloritu některých jeho děl, nadšení Cézannem i problémy, které nastolil, jej přivedlo ke kubismu, ovšem odlišného od Braquova, Picassova i Grisova stylu. Upřednostňoval výraznými konturami ohraničené trubkovité, rourovité tvary, pro něž byl nazýván „tubistou“ ( slovní hříčka parafrázující termín kubismus ): Akty v lese z r. 1909 - 10. Jeho díla projevovala náběh k abstrakci.
Obdobně jako řada dalších pařížských umělců ( s výjimkou cizinců ) v r. 1914 narukoval jako sapér v přední frontové linii, poté jako nosič raněných. Po zasažení plynem strávil přes rok v nemocnici a v r. 1917 byl demobilizován: Vojáci hrající karty z téhož roku. Válečné utrpení jej sblížilo s lidmi z různých společenských vrstev a prohloubilo jeho sociální cítění. Byl zde také konfrontován s moderní technikou v její destruktivní podobě. K předválečnému abstraktivizujícímu kubismu se už ( s výjimkou velkolepých murálií ) nevrátil a jeho zájem o techniku i malířský styl založený na kontrastu linií a barevných ploch jej sblížil s puristy Le Corbusierem a Ozenfantem.
Pozoruhodným experimentálním dílem je jeho film Mechanický balet z r. 1923 - 24 s Man Rayovými fotografiemi, vzdálený předchůdce budoucích multimédií. Zájem o techniku ho vedl k zájmu o život ve Spojených státech, které opakovaně navštívil, aby tam pak žil a tvořil v letech druhé světové války. Nevyhýbal se ani typickým kubistickým námětům: muzikanti, akrobaté, cyklisti ( konečná verze Cyklistů vznikla teprve po válce v r. 1948/9 v Paříži).
Po návratu do Francie upřednostňoval oproti strojům lidské postavy, jež v předválečném období na pozadí zdůrazňované moderní techniky barevně potlačoval a připodobňoval schematickým robotům: Město z r. 1919. Jeho zájem o život dělníků kulminoval v 5O. letech monumentálními díly typu Nádherná přehlídka z r. 1954.
Ke konci života se věnoval rovněž monumentální vitraji a tapiserii ( výzdoba kostela v Audincourtu z r. 1951 ), mozaice ( pro Caracaskou univerzitu v r. 1954) a sochařské keramice. Někteří životopisci uvádějí, že tento malíř-intelektuál byl víc uznáván než milován, že na rozdíl např. od Picassa jeho dílo nezdomácnělo mezi širokými sociálními vrstvami, kterým své obrazy především adresoval.