Cíle

Jestliže již v čele futurismu stála básnická osobnost Marinettiho, tato situace se do jisté míry opakovala: obě hnutí, dada i surrealismus, pracovala se slovem ( v jeho mluvené, recitované nebo psané podobě, textu ), vycházela tudíž z literatury a jejich hlavními iniciátory byli básníci - v případě hnutí dada Rumun Tristan Tzara, v přípaně surrealismu Francouz André Breton.

Obě hnutí spíš spontánně než záměrně propojovala a navzájem spojovala různé druhy umění: literaturu, divadlo, malířství, sochařství, k nimž surrealismus přidal fotografii a experimentální film. Působila totiž svou magnetickou přitažlivostí na umělce, kteří se rozešli s konvencemi a představovali jádro avantgardy.

Výtvarné umění reprezentovali malíři, sochaři a fotografové zvučných jmen:

• dadaisté Jean Arp, Francis Picabia, Marcel Duchamp, Man Ray, Max Ernst, Kurt Schwitters a
• surrealisté Max Ernst ( jeho tvorba patřila oběma hnutím, jak staršímu dadaismu, tak jistým způsobem a jen zčásti na něj navazujícímu surrealismu ), Yves Tanguy, Salvador Dalí, René Magritte, Paul Delvaux, Joan Miró, André Masson a Alberto Giacometti.

S futurismem spojovala obě hnutí skutečnost, že jimi začínala éra provokací ( komornější obdoba „épatez le bourgois“ - omračujte měšťáka - prokletých básníků ), proklamací ( v případě dada hlučných a militantních, což bylo pochopitelné v době řinčení zbraní ) a programů ( futuristické a surrealistické manifesty stály u zrodu tzv. programové estetiky formulované samotnými umělci a s nimi spjatými teoretiky, často jejich mluvčími, která tvoří protipól estetiky a teorie umění založené na vědeckém výzkumu ).

Dadaismus chtěl navíc překročit hranice mezi uměním a životem ( někdy pod heslem antiumění ) a jakkoli tento ideál bylo možno v podmínkách první světové války uskutečnit pouze ve formě protestu a negace, považované okolím za cynismus a nihilismus, stal se jako takový odkazem dadaismu příštím i značně vzdáleným generacim.

Stopa dadaismu a surrealismu nevychladla ani v 2. polovině 20. století, jak o tom svědčí jednak americké, jednak evropské neodada ( např. popart a francouzský tzv. nový realismus ), imaginativní umění 60. let navazující jak na informel, tak na surrealismus ( mj. u nás ) a postmodernismus ( čerpající a citující z obou zdrojů, z dadaistické burlesky a surrealistické kombinace a konfrontace zasutých vzpomínek i nutkavých představ s měnící se skutečností ).