|
||
Hnutí dada ( dadaismus ) vzniklo v letech následujících po vypuknutí první světové války a rozplynulo se čtyři roky po jejím skončení a trvalo zhruba sedm let. Hlavními středisky byly zpočátku Curych a New York, které stály stranou válečných konfliktů, a teprve v průběhu války se rozšířilo do Německa ( Berlín, Kolín, Hannover ) a Francie ( metropole Paříž ), tedy na území dvou hlavních evropských soupeřících stran s obyvatelstvem stále více znechucených válečnými jatkami a inteligencí nakloněnou pacifismu i radikálním společenským reformám. Dadaistické skupiny vznikaly také ve Španělsku, Belgii, Nizozemsku a Rakousku.
Ohniskem hnutí sdílejícího anarchistickou revoltu proti tradičním hodnotám, které podle názoru jeho účastníků zbankrotovalo ( hlavním důkazem byla právě válka ), byl poklidný Curych v neutrálním Švýcarsku, kde řada z nich nalezla azyl. Právě zde otevřel 5. února 1916 - ve chvíli, kdy se francouzská a německá armáda ocitly v matové pozici u Verdunu - německý básník, hudebník a divadelník Hugo Ball slavný Kabaret Voltaire, kde hnutí přišlo na svět ( obdobné tendence o sobě dávaly znát ještě před vystavením křestního listu hnutí v okruhu umělců kolem amerického fotografa a organizátora výstav moderního umění Alfreda Stieglitze a jeho Galerie 291 na Páté avenue v New Yorku ). U curyšské kolébky dadaismu stáli mj. výtvarní umělci Jean Arp a Hans Richter a básník Tristan Tzara ( 1896 - 1963 ).
Existuje nejedna verze, koho a za jakých okolností napadlo dát vznikajícímu hnutí jméno „dada“. Nejpravděpodobnější je Arpova, podle níž zahrála roli náhoda ( ostatně příznačná pro veškeré moderní umění ), když den po otevření Kabaretu Voltaire v šest večer pronesl poprvé toto slovo Tzara v kruhu a za všeobecného nadšení přátel v curyšské Café de la Terrasse, slovo které předtím podle Huelsenbeckovy verze našel on spolu s Ballem ve slovníku pomocí nože náhodně vloženého do německo - francouzského slovníku, ve kterém hledali umělecké jméno pro novou herečku. Dětsky žvatlavé dada ( znamenající ve francouzštině „koníček“ a jinde přitakání ) pro ně samotné bylo výrazem dětsky čisté naivity protestující proti senilitě válčícího světa.
V jediném mimoevropském středisku dadaismu New Yorku krystalizovalo v mezinárodním prostředí „sexuálních orgií, džezu i alkoholu“ ( podle vyjádření paní Buffetové-Picabiové ) dílo veskrze novátorských umělců Marcela Duchampa, Man Raye a Francise Picabii, který přenesl myšlenky dadaismu do Barcelony a později inicioval vznik posledního útočiště hnutí v Paříži.
Koncem války začalo hnutí pronikat do Německa, nejprve do Berlína, kde získalo vyhraněný politický charakter ( fotomontáže Johna Heartfielda a Raoula Hausmanna, dadaistická tvorba George Grosze, budoucího spoluzakladatele Nové věcnosti ), následně pak do Kolína, kde byli jeho nejvýznamnějšími tvůrčími osobnostmi z řad výtvarných umělců Jean Arp a Max Ernst ( označovaný svými přáteli jako Dadamax ), a Hannoveru s jediným významným umělcem Kurtem Schwittersem. Ten spolu s Marcelem Duchampem patří k nejvíc riskujícím novátorům umění 20. století.
Pařížské dada, které znovu spojilo tak významné tvůrčí síly, jakými byli Marcel Duchamp, Francis Picabia, Man Ray, Jean Arp, Max Ernst, skladatel Erich Satie a básník Tristan Tzara se stalo odrazovým můstkem surrealismu iniciovaného spisovateli André Bretonem, Louisem Aragonem a Philippem Soupaultem. Dřív než se narodil surrealismus ( 1924 ), přednesl na setkání ve Výmaru v r. 1922 Tristan Tzara nad hnutím dada pohřební řeč.
Čelní představitelé a díla jsou uvedeni v následujících kapitolách.