|
||
Jakkoli měl surrealismus s dadaismem mnoho společného, včetně umělců, kteří plynule přešli z jednoho tábora do druhého, lišil se od něho podle názoru současníků svým radostným optimismem a - jak se dnes říká - pozitivním myšlením. Teprve s nástupem fašismu v Německu, občanskou válkou ve Španělsku a zlověstnými signály z moskevských procesů se v polovině 30. let a vlastně už vpředvečer druhé světové války začala znovu stahovat mračna, která vedla umělce k projevům hněvu a protestu.
Ohniskem surrealismu byla Paříž, kde André Breton uveřejnil v r. 1924 svůj první Manifest surrealismu a začal vydávat první ze svých teoretických časopisů pod názvem Surrealistická revoluce. Breton razil zásadu tzv. automatického psaní ( v aplikaci na další umělecké druhy tvoření jako takové ) s vyloučením kontroly rozumu, morálních skrupulí a estetických předsudků. Inspirován Freudovou psychoanalýzou, úlohou nevědomí a snu v lidském konání, možnostmi umění využívat překvapivé asociace ( Lautréamontovo setkání šicího stroje a deštníku na operačním stole ) a princip náhody ( Mallarméův vrh kostek, jenž nikdy nevyloučí náhodu ) prohlásil, že jeho záměrem je „rozpustit dřívější protiklad mezi snem a skutečností v absolutní realitě, super-realitě“, pro niž se ustálil termín surrealita ( nadrealita ) jako základ názvu celého směru: surrealismus.
Předními výtvarnými umělci surrealismu byli Max Ernst, Yves Tanguy, Salvador Dalí, René Magritte, Paul Delvaux, Joan Miró a André Masson.
Vlivné skupiny surrealistů vznikly např. v Belgii ( Magritte, Delvaux ), Velké Británii ( Henri Moore, Paul Nash a estetik Herbert Read ) a v někdejším Československu: zdejší surrealismus vyrostl nejen v podmínkách tradiční orientace umělců a moderní kultury na Paříž, ale zčásti i přímo z domácích zdrojů, neboť mohl navázat na poetismus 1. pol. 20. let. Hlavními představiteli českéhu surrealismu byli teoretik a programový estetik Karel Teige, básník Vítězslav Nezval, malíři Jindřich Štýrský a Toyen.
Do kontextu surrealismu bývá řazena i tzv. Pittura metafisica ( Metafyzická malba ) spojená s dílem Giorgio de Chirica, Carla Carry a dalších italských malířů, která se vyznačovala snovou mystičností a fantazijními představami, pro které ji surrealismus zařadil mezi své předchůdce ( obdobně jako např. vzdáleného Hieronyma Boshe, Pietera Brueghela nebo Giuseppe Arcimbolda ).
Původní surrealistické hnutí se rozplynulo po skončení druhé světové války ( jeho účastníci naposledy společně vystavovali v r. 1947 v pařížské galerii Maeght z iniciativy Bretona a Duchampa ). Výrazně však ovlivnilo poválečné umělecké proudy ( americký abstraktní expresionismus a evropský informel, českou imaginativní tvorbu) i jednotlivé osobnosti ( u nás např. Mikuláše Medka a Josefa Istlera a mnoho dalších malířů i sochařů ).
Čelní představitelé a díla jsou uvedeni v následujících kapitolách.